Aneb moje bezlepková krize

Občas to prostě nezvládnu. Když všichni ostatní jí něco, na co mám strašnou chuť, co jsem už tak dlouho neměla a vím, že to ani dlouho mít nebudu. A i ve 23 letech mě tohle prostě dokáže vzít, chce se mi brečet a někdy i brečím. A přijdu si tak sobecká. Co bych jako chtěla? Aby to ty lidi nejedli? Aby si mezi sebou přede mnou nepovídali o tom, jak moc je to dobrý? To přeci nechci, já jen chci, abych to taky mohla... 

A nejhorší na tom je ten fakt, že vím, že si to nedám už nikdy. A když mi ostatní říkají, že si to můžu přeci dát v bezlepkové variantě... Pokud tu věc opravdu bez lepku někde mají, tak často není tak dobrá, jako ta lepková a když je, tak někde, kam se dostanu jednou za opravdu dlouhou dobu. Přijdu si v tomhle jak dítě. Ale prostě to tak je, k tomu mému životu bez lepku to patří, tak jsem se s vámi o to chtěla podělit. Třeba nejsem jediná, kdo tyhle pocity prožívá... Abyste si nemysleli, že to tak mám každý den nebo každý týden, to zase ne. Ale občas to na mě prostě přijde, příležitostně. A vím, že se pro mě moje okolí snaží dělat co nejvíc, že se mi to hrozně moc snaží vynahradit a jsem jim za to nesmírně vděčná. Ale občas je to prostě silnější než já.