Kůže je indikátor toho, co se děje v našem těle. Já už s lupénkou žiju dobrých 10 let a průběžně se to zlepšuje, zhoršuje, prostě se mění. A za tu dobu se hodně změnil i můj vztah k ní. Naučila jsem jí brát jako součást mě, nestydět se za ní, neschovávat jí... 


I když teda pořád mi není příjemné, když se mě někdo zeptá, co to mám na kolenou a co jsem dělala, že mám odřené lokty.

První fotka je z října 2018 a druhá fotka je zhruba měsíc stará. Teď aktuálně moje lupénka vypadá zase o něco hůř. Prostě se mění pořád.

To jsem já. To je moje tělo, moje kůže. A nestydím se za to.

V dnešním světě sociálních sítí a vyretušovaných fotek je důležité sdílet realitu a to, že i nedokonalosti jsou vlastně dokonale normální.